Už se nebojím

Už se nebojím. Tuhle krásnou větu mi nedávno řekla moje šestiletá dcera. Co kdyby i pro vás existovala možnost, že se zbavíte svého strachu? Co kdybyste i vy mohli časem říct: “Už se nebojím.”

Moje dcera se bála filtrů v bazénu. Ráda plave, ráda blbne ve vodě, minulé léto ji začalo bavit potápění. Vždycky se ale dokázala vystresovat z takové bílé věci na dně nebo po straně bazénu. Ta věc nedělá hluk, jen nasává vodu a pouští ji zpátky. Člověk si jí normálně ani nevšimne. Ona si jí vždycky všimla, vždycky se jí lekla, udělala povyk, bránila se být v její blízkosti.

Poslední dobou ji strach začal omezovat. Chodí na plavání, miluje potápění. Lektorka hodí nějaké hračky do vody, ty se potopí na dno a malí plavčíci je vyloví. Dcerka to miluje. Ale nedávno hračky, které měla vylovit, skončily u filtru. A ona je nemohla vytáhnout, protože k filtru se dobrovolně nepřiblíží! Přišla za mnou s tím, že potřebuje terapii, že už se nechce bát filtrů v bazénu.

Tak jsme si udělaly čas. Sedly jsme si, abychom se podívaly co je uvnitř. Naladily jsme se a dcerka si vzpomněla. Byly jí asi 4 roky, byla ve vodě, měnilo se tam světlo, barvy byly každou chvíli jiné. Měla tam s sebou panenku a hrála si s ní. Panenka jí uplavala, začala se přibližovat okraji bazénu, k takové bílé věci, na chvíli byla tma…

Při sezení dcera naplno vyjádřila své pocity, které tehdy potlačila. Měla strach, že panenku ta bílá věc sežere. Že už jí nikdy neuvidí. Promluvila o tom, co cítila, čeho se bála. Teď dostala k dispozici schopnosti a vlastnosti, které tehdy neměla a které by jí pomohly. Pochopila, odpustila.

Celé sezení trvalo asi půl hodiny. Pak ještě nakreslila obrázky, jak se cítila předtím a potom. A už jsme o tom nemluvily. Po dalším plavání řekla tu větu. “Už se nebojím, mami.”

Děti jsou skvělé. Většinou se ke vzpomínce rychle dostanou a hned jak prožijí potlačené pocity a řeknou, co potřebují říct, mají vyřešeno.

Dobře, připustíte, že to takhle funguje u dětí. Ale co u dospělých? Vždyť to přece není tak jednoduché…

Je a není. Princip je stejný, dostat se ke vzpomínce, prožít pocity, říct vše, co jsme tehdy neřekli – to je stejné. Není to stejné v tom, že jsme si kolem svého traumatu vybudovali za ta léta celý příběh. Často se na jednu událost nabalila další a my si potvrdili, že je čeho se bát.

Na svůj strach jsme si zvykli. Je pro nás vlastně starý známý, je to komfortní zóna, která nám dovoluje vymlouvat se, že něco nemůžeme.

Jestli vás strach už nebaví, je tu skvělá metoda, která vám s ním pomůže. Pro více informací se podívejte na mé stránky nebo si domluvte skype konzultaci.

Pěkné pohodové dny,

Lenka

www.necovicuvnitr.cz

 

Pokud znáte v okolí někoho, komu by článek mohl pomoci, sdílejte 😉