Na šťastné dětství není nikdy pozdě

Na šťastné dětství není nikdy pozdě! To je heslo německého režiséra, dokumentaristy a autora knih o sebeléčení Clemense Kubyho. Clemens v roce 1981, ve svých 33 letech, spadl z patnáctimetrové výšky na asfalt a rozdrtil si druhý bederní obratel, ochrnul. Čtyřicet lékařů, s kterými se během léčby potkal, se ho snažilo přesvědčit, že už nikdy chodit nebude.

V dubnu 2017 byl tento téměř sedmdesátiletý pán v Praze. Chodil krásně vzpřímeně, nepoznala bych, že má za sebou nějaký úraz. Vypadal skvěle, sršel energií a během víkendu nám předával své poznatky o sebeléčení. Je pro mě velkou inspirací.

Podle Clemense je nemoc nebo i úraz poselství. Má nás něco naučit, pomoci nám rozvinout vědomí. Ve zkratce se pokusím popsat jeho metodu duševního léčení (anglicky Mental healing).

Vyberete si problém, který vás trápí a nazvete ho projektem, a na něm budete pracovat. Dostanete se do hladiny alfa, v které máte přístup do svého podvědomí – nejlepší je pracovat v noci, po probuzení se v této hladině nacházíte. Začnete komunikovat se svojí duší – píšete na papír, co vám přichází. Dostanete se ke vzpomínce – k obrazu, v kterém jste prožili nějakou bolest, ten detailně popíšete, jako scénu v divadle, včetně dialogů. Až máte popsaný obraz bolesti, začnete pracovat na přepisu tohoto obrazu, tak abyste s ním byli spokojeni, aby vám nepůsobil trauma, aby vaše duše byla v lásce.

Jak to u mě vypadalo v praxi? Nařídila jsem si budík na 4 hodiny ráno, kdybych se do té doby nevzbudila sama, tak abych mohla splnit úkol na seminář a věnovat se duševnímu psaní. Vzbudila jsem se, zdál se mi totiž hnusný sen. Chtělo se mi spát, ale věděla jsem, že mám začít psát. Psala jsem, co mě napadalo. Ptala jsem se, jak ten sen souvisí s mým “projektem”. Čím víc jsem psala, tím hůř mi bylo. Začlo mě tížit na hrudi, špatně se mi dýchalo. Uf, věděla jsem, že se k něčemu dostávám. Ptala jsem se, co se tam skrývá za pocit. Byl to pocit viny. A v tom se objevil – obraz bolesti. Viděla jsem ho tam a bylo mi stejně špatně jako tehdy. Začla jsem popisovat. Když jsem měla hotovo, řekla jsem si, že úkol mám splněn a hned jsem usnula.

Na duševně-duchovní úrovni se sebou pracuji víc než 7 let. Řešila jsem desítky vzpomínek, bolestí, nespravedlností. Velmi mě proto překvapilo, že jsem se dostala ke vzpomínce, o jejíž existenci jsem neměla tušení. Tak hluboko to bylo pohřbeno. Dále mě překvapila velká intenzita toho pocitu a také strach. Je noc, tma, vám se vybaví váš obraz bolesti, cítíte se hrozně a jste na to úplně sami…

Ve své praxi klienty provázím a když potřebuji něco vyřešit, nechám se já provést od některého z kolegů. Kubyho metoda se mi líbí, protože mi dává možnost pracovat jen sama se sebou, kdykoliv se mi zachce. Nepotřebuji nic než tužku a papír (nebo počítač) a klid, ideálně noc. Na druhou stranu tato práce chce hodně odvahy a odhodlání. Vůbec netušíte, k čemu se dostanete, a nemáte tam nikoho, kdo by vám s tím pomohl. Souhlasím ale s Clemensem, že už nikdy to není tak hrozné, jako když jste to prožili. Takže když jste to přežili tenkrát, přežijete to i teď 🙂

Někoho možná napadne otázka – není to podvod, “přepisovat” si své dětství? Já to vnímám tak, že tím, že přepíšu své bolístky, otevírám se možnosti, že to mohlo být jinak, že jsem v tu chvíli mohla jinak reagovat, že tam byla MOŽNOST. Osvobozuji se ze zajetí vzorců z minulosti, získávám nové vědomí a ukládám si nový vzorec, nové pocity, nové schopnosti, díky kterým jsem už teď svobodnější ve svém jednání. 

Pokud vás Kubyho metoda zaujala, doporučuji přečíst jeho knihy Léčení zázrak v nás nebo Mental Healing.

Jestli se chcete zbavit některých svých problémů, ale prozatím si na to netroufáte sami, ráda vás doprovodím.

lenka@necovicuvnitr.cz