Vlakem do Chorvatska k moři – něco na tom je

Vlakem k mořiVlaky mám ráda už hodně dlouho. Jezdila jsem jimi na střední i na vysokou. Vždycky mě bavilo jen tak koukat z okýnka, vidět krajinu jak utíká, pustit svoje myšlenky na špacír. Pamatuji si, že eseje a jiné písemné práce mi šly nejlíp ve vlaku. Přijde mi, že něco na tom vlaku je.

Letos jsme se rozhodli vyzkoušet nabídku Českých drah a vyrazit na rodinnou dovolenou vlakem k moři. Už někdy v únoru, když jsem o tom četla, znělo mi to super. Ráno nastoupíte, přes den se kocháte výhledy a druhý den se probudíte odpočatí u moře. A jak to doopravdy bylo?

Ve středu ráno v 10 hodin jsme nastoupili na hlavním nádraží v Praze. Hned při odjezdu jsem se vystresovala, ale pak už to bylo moc fajn. Proč ten stresík? Představte si, že jste na hlaváku, máte dvě děti, dva kufry, dva batohy a tak. Čekáte, až ukáží, z kterého nástupiště pojede váš vlak. Když se tam konečně objeví, vyrazíte se zbytkem čekajícího davu na nástupiště. Moc času není. Jste na nástupišti, procházíte kolem vagónů s čísly a hledáte vůz 361. Hledáte podle čísel, 370, 369… až dojdete úplně dopředu, ale vůz 361 tam není. Za chvíli je odjezd, nastoupíme s tím, že se přesuneme ve vlaku. Když se objeví, z vlaku se ptám průvodčí, která stojí ještě venku: “Kde je vůz 361?” Ona mi říká: “Takový vůz v tomhle vlaku není.” Cože? Jak jako není? Právě se rozjíždí vlak, nevíte nic. Dva rodiče, dvě děti, dva kufry, dva batohy – čekají co bude….

KupePak přijde průvodčí, zkontroluje jízdenky a říká: “Jooo, vy máte ten lůžkový. Ten je úplně nakonci.” Uff, jsme správně. Čeká nás přesun do posledního vagónu, kde nás očekává stewardka, kupé a pohoda. V kupé jsou 3 sklápěcí lůžka, přes den máte normální sedačky a když se vám zachce požádáte stewardku, aby vám lůžka rozložila. My měli většinu cesty rozložené horní – válecí. V kupé máte v balíčku připraveny jednorázové přezůvky, špunty do uší, kartáček a pastu, to je milé. Je tam dostatek místa na kufry a umyvadlo je také součástí klimatizovaného kupé. Na záchod musíte na konec vozu, vzhledem k tomu, že je po celou dobu čistý, to nevadí. Je tam i sprcha! Děti ve vlaku všechno baví, všechno je na tlačítka – dveře mezi vagóny, pouštění vody, splachování (při tom se chechtají, jak se to vcucne, nejradši by furt jen splachovaly).

Když je čas oběda, přesuneme se do jídelního vozu, nabídka je pestrá a jídlo překvapivě velmi dobré! Cesta za okýnkem utíká, Česká Třebová, Brno, Bratislava. O půl páté odpoledne jsme v Budapešti. Tam se náš lůžkový vagón přepojuje k jinému vlaku. Kdo chce může vystoupit a projít se, je tam asi 90 min čas než se opět rozjedeme. Než se děti nachystají do postele, projíždíme kolem Balatonu. To je on. Konečně ho vidím, znám ho jen z doslechu. Děti usnou, my s mužem si dáme chlazenou Plzeň a užíváme pohodu.

moreKolem jedenácté stavíme na maďarských hranicích, zkontrolují nám pasy, děti chrní. Pak zalehneme i my. Šestiletá dcera spí na nejnižším lůžku, já spolu se čtyřletým synem uprostřed a manžel nahoře. Ráno stewardka přijde sklopit lůžka a přinese nám snídani. Káva, čaj, housky – máslo, marmeláda, paštika, tatranka, džusík… Luxus, to jsme ani nečekali! Nasnídáme se a pak netrpělivě vyhlížíme, kdy už konečně uvidíme moře. Když se objeví, jásáme! Užíváme si výhledy až do doby než zastavíme na malém nádraží ve Splitu. Někteří spolucestující mají objednaný odvoz z nádraží, my jdeme na blízké autobusové nádraží a přesuneme se dále na jih autobusem.

Po týdnu u moře s výhledy na hory zalité sluncem se vydáváme na zpáteční cestu. Vlak odjíždí ze Splitu po 18. hodině. Stejně jako v Praze, nemůžeme najít náš tajemný vůz 361. Chorvatská průvodčí skvělou angličtinou vysvětluje, že ona vůbec neví, jaké vozy ji připojili, že jen kontroluje jízdenky. Tak nás opět čeká procházení celého vlaku s dvěma dětmi, dvěma kufry… Opět si oddechneme, když najdeme naše kupé – stejné jako cestou tam, dokonce i stewardka je stejná. K večeři si dáme pizzu, kterou jsme si na cestu koupili, loučíme se s mořem. Ještě netušíme, že nás bude čekat adrenalinová desetiminutovka…

Syn, který se díval na lůžku na pohádku, si zaklínil nožičku v prostoru mezi zdí a lehátkem. Ufff, noha nejde zpátky! Odmítá s ní pohnout a pláče, myslí si, že tam bude muset nohu nechat. Uklidňuju, že ji nějak dostaneme, že když šla tam, musí jít i zpátky. Ale nedaří se. Naštěstí manžel všechno změří svým technickým pohledem, zkontroluje zespodu, zhora, ze stran, a ví, do jakého úhlu syna nasměrovat, aby noha šla zpátky. Zatlačíme a hurááá, noha je zachráněna.

Výhled z vlaku

Pak už jen sledujeme západ slunce, dáme si historicky první vlakovou sprchu a jdeme spát. Noc je tentokrát méně příjemná – hraniční kontrola vychází na 4. hodinu ranní. Zaboucháním nás probudí jeden celník, zkontroluje pasy a hlásí, že kontroly budou ještě dvě. Po kontrolách zalehneme a ráno se budíme zrovna u Balatonu. Tentokrát na snídani čekáme docela dlouho. Steward, který převzal směnu, zaspal.. V Budapešti jsme o půl desáté. Náš vagón opět přepojují k jinému vlaku, je možnost jít se projít. Nás ale nikdo z vozu nedostane! Tajemný vůz 361 opět hledat nechceme 🙂 Na oběd se vydáváme do jídelního vozu, děti natěšené na řízek jsou zklamané, že už je vyprodaný. Cestou nabíráme asi hodinové zpoždění a odpoledne se oproti cestě tam nějak víc táhne. V Praze jsme kolem 19 hodiny.

Abych cestu tam a zase zpátky k moři shrnula. Vlak mě baví a bavit asi nepřestane. Cesta vlakem k moři je myslím skvělou alternativou pro ty, kteří neřídí na dlouhé vzdálenosti nebo kteří nemají auto, pro ty, kteří neradi létají a taky pro milovníky vlaků. Je nesrovnatelně pohodlnější než cesta autobusem. Asi poprvé v životě jsem zažila, že jsem přijela na dovolenou odpočinutá (po dni a noci ve vlaku, kde člověk nemusí nic dělat, jen si užívá, kochá se výhledy, čte).

Rady a tipy k cestě:

  • Stresu s hledáním kupé a přesouváním se po celém vlaku předejdete, když si dopředu zkontrolujete řazení vagónů v aplikaci českých drah (https://old.cd.cz/razeni/raz.aspx), to vzhledem k neinformovanosti průvodčích vřele doporučuji.
  • Počítejte s tím, že kvůli nákupu lístků na vlak budete minimálně 2x muset na mezinárodní pokladnu. Poprvé co nejdříve – hned jak spustí prodej rezervací (v našem případě to bylo 1. dubna) a podruhé nejdříve 2 měsíce před začátkem cesty – koupit klasické jízdenky. To mi přijde v dnešní době on-line nákupu nepohodlné. Navíc se vám může stát jako mně, že 1.dubna ráno vám na hlaváku tvrdí, že aplikace nefunguje, že vám rezervace na lůžko prodat nemohou, ale zpětně zjistíte, že vše fungovalo, takže musíte co nejdříve na hlavák znovu, potřetí… Připočítejte fronty, to že vám jednou na Smíchově zavřou okýnko z důvodu obědu těsně před nosem a jsou z toho 4 návštěvy mezinárodní pokladny… Tady je určitě prostor pro zlepšení.
  • Pokud cestujete s malými dětmi, do prostoru mezi lehátko a zeď nacpěte deku, ručníky, cokoliv, ať neřešíte zašprajcnutou nožičku 🙂
  • Určitě se budou hodit rozmanité hry a nahrané pohádky na cestu
  • Celková cena za jízdenky pro 2 dospělé a 2 děti (4 a 6 let) a rezervace na kupé se třemi lůžky vyšla na 11 341 se slevou na inkartu (kdo nemá, ať si dopředu zařídí, jednou mi na pokladně řekli, že mi nepomůže, podruhé, že ušetřím – vyplatilo se)
  • NEVĚŘTE tomu, když vám zaměstnanec ČD říká, že něco někde není nebo nějak nejde – určitě zkontrolujte s jiným.

A to je snad vše, přátelé. Hezké cestování!