Když je duše nemocná – viník osoba blízká

people-2583459_640
Když je duše nemocná… často to ani naši nejbližší neví. A často viníci jsou mezi našimi nejbližšími. Tohle je smutná realita, s kterou se setkávám ve své praxi.

90% obětí sexuálních trestných činů zná svého útočníka. Když jsem se tento fakt dozvěděla před patnácti lety, šokovalo mě to. Tehdy jsem začínala roční pobyt na americké univerzitě a v rámci bezpečnosti nás tam seznamovali s možnými riziky. Do té doby jsem si myslela, že nejvíce sexuálních zločinů se odehrává mezi neznámým útočníkem a neznámou obětí někde v noci v parku.

Dnes díky své praxi musím tento smutný fakt potvrdit a ještě upřenit – většina obětí zná svého útočníka velmi dobře. Ženy, které ke mně přicházejí s různými tématy, se často dostanou ke vzpomínkám na sexuální násilí (myslím tímto zneužívání kontaktní, ale i bezdotykové). Často jsou to vzpomínky z dětství. Už mě vlastně nepřekvapuje, že násilníkem byl otec, nevlastní otec, bratr, bratranec, strýček, dědeček, soused…

Tyto ženy, které jsou na první pohled “úplně v pohodě”, příjemné, krásné a hlavně normální – přijdou řešit samy sebe – své otravné chování, strachy nebo nízké sebevědomí. Tyto ženy, poté, co si vzpomenou na svoji bolest, často cítí zlost nejen na osobu, která jim ublížila.

Ještě větší zlost mívají na osobu, která jim tehdy nepomohla. Která si tehdy mohla všimnout, mohla se zeptat, mohla něco udělat, mohla předvídat nebo utrpení zastavit… často jsou to maminky, babičky, tatínkové, sestry nebo bratři, kteří to přehlédli nebo nereagovali.

A pak si často ženy uvědomí, že úplně největší zlost mají samy na sebe. Na to, že to nikdy nikomu neřekly. Že si myslely, že to zvládnou samy. Že nepředvídaly, že to dovolily, že to nezvládly. Proto se trápí a unikají do různých závislostí a nezdravých chování.

Zajímavý fakt je, že většina z žen, o kterých mluvím, by na otázku, zda zažila nějaké sexuální trauma, odpověděla, že ne, že toho si není vědoma. Tyto ženy měly, stejně jako my všichni máme, své nejbolestivější vzpomínky uložené hluboko v podvědomí.

Cílem tohoto článku není vás vystrašit. Cílem je upozornit na skrytý zločin, který se děje. Zločin na tělech a hlavně na duších. Dívek, ale i chlapců. Zločin, který se děl v generacích před námi a děje se nadále.

Když utrpíme ránu na svém těle – necháme si ji ošetřit, zašít,  sledujeme, jak se hojí, dokud se nezahojí. Naši blízcí to ví a mohou nám pomoci a podpořit nás. Když máme ránu na duši, většinou o ní neví vůbec nikdo. Nikdo nám nepomáhá s léčbou, rána se nehojí… Ani sami viníci většinou netuší, jak hlubokou ránu na duši své oběti způsobili. Duše zůstávají zraněny desítky let.

Dobrá zpráva je, že dnes už duše nemusí zůstávat nemocné. Dnes už umíme bolestivé rány na naší duši léčit a uzdravovat. Jsem vděčná, že žiji v této době a že mám nástroj, který pomáhá.

Pro zvýšení povědomí o tomto smutném tématu můžete článek sdílet.

Lenka