Každá hra ega je bolestivá – jakkoliv vypadá navenek

Seminář Bez Ega, na kterém jsem byla v červnu v Holandsku, jsem musela nechat trochu sednout. Byl to hodně silný zážitek. Osm dní intenzivní práce pod jedinečným vedením Brandon Bays a jejího manžela Kevina Billeta. Absolvovala jsem ho podruhé s odstupem dvou let. Tentokrát jsem jela jako organizační podpora semináře a pomoc účastníkům při jejich procesech.

Seminář byl plný slz a smíchu, hlubokých momentů a energie pravdy od začátku až do konce. Brandon učí pomocí příběhů, emocí a vlastním prožitkem. Takovým způsobem, který je podle mě nepřekonatelný. Za svoji studijní kariéru, včetně studia na pedagogické fakultě nebo na americké college, jsem se nesetkala s nikým, kdo by mi dokázal předat tolik o určité oblasti, jen tím, že jsem se účastnila.

Brandon s Kevinem představili 9 typů fixace ega podle modelu enneagramu. Každý z nich se vyznačuje jinými zafixovanými vzorci chování. Tato naše nezdravá chování fungují jako obrana nás samých před strachem nebo bolestí.

Všichni jsme měli možnost uvědomit si, že každé z těchto devíti chování máme, jen v různé míře. Ujasnili jsme si, které chování u nás převládá a pak jsme se podívali k přičině, kdy jsme si osvojili toto chování. Prožili jsme znovu potlačené emoce, bolestivé vzpomínky a osvobodili se od toho všeho.

A jak to vypadalo v praxi? Sto dvacet lidí pracujících ve dvojicích a trenéři, kteří byli ochotni kdykoliv přispěchat na pomoc. Ta spočívala hlavně v tom nenechat člověka hrát tuhle bolestivou hru dál a pomoci mu prožít i ty emoce, kterým se celý život brání. Podpořit ho, ať jde do hněvu, do smutku, do strachu, do bezcennosti – do všech těch emocí, kterým se doteď “úspěšně” vyhýbal.

V sále byl hukot jako ve včelím úlu. S tím rozdílem, že do hukotu byl občas slyšet křik, srdcervoucí pláč, nadávky, porodní hekání, někdo se třásl, jak se emocím bránil, jiným lomcoval hněv, sem tam se někdo “složil” a skončil vleže na podlaze. Přežili všichni! Někteří byli požehnáni energií kundalini. Byla to síla!

Při pohledu na účastníky mi to zase znovu došlo. Jsme všichni stejní, všichni máme svoje bolesti. Je jedno, jestli je to krásná křehká na první pohled vyrovnaná třicetiletá žena nebo potetovaný mohutný šedesátiletý chlapík. Tam uvnitř je spousta bolesti. A taky spousta lásky. Ale tu často kvůli ochraně před bolestí není vidět.

Nikdy bych si nemyslela, že mi lidi budou děkovat za to, že je přitlačím ke zdi. Že jim nedovolím utéct, že jim nedovolím hrát tu jejich hru, že jim ponořím hlavu do těch jejich s….. Nebylo to vždycky jednoduché, často jsem byla zpocená až na zadní spodní části těla. Ale stálo to za to. Ty vlny vlny energie, které mnou procházely, když jsme na to kápli, když se vybavila TA vzpomínka, když se položila TA správná otázka, která dovedla k TÉ správné emoci, ty za to stály!

Potvrzením skvělé práce účastníků bylo osvobození v jejich tvářích – jako kdyby svítili, jako kdyby omládli, zkrásněli, zjemněli, zláskyplněli… Viditelnou proměnu jejich tváří a očí slovy jen těžko popíšu.

A ještě něco jsem se naučila. Každá tahle hra je bolestivá, jakkoliv vypadá navenek. Ať je to chování moralisty, sebeobětujícího se pomocníka, pana úspěšného, královny dramatu, podivína, týmového hráče, adrenalinového závisláka, vůdce nebo mírotvůrce – za všemi těmito chováními je strach a bolest.

A teď když o těchto hrách víte, je na každém z vás, jestli je budete hrát dál.

S velikou vděčností, že jsem tam mohla být a tohle a ještě mnohem víc zažít,

Lenka

www.necovicuvnitr.cz

Sdílení a Like povoleno 😉