Funguje to!

Kubyho metoda duševního léčení vyzkoušena na vlastní kůži! Po čtyřech týdnech od semináře a dvou nocích, kdy jsem se věnovala duševnímu psaní, mohu prohlásit, že to opravu funguje. A mám důkaz! Na vlastní kůži!!!

Pro ty, kteří nečetli předchozí příspěvek, krátce zopakuji. Před čtyřmi týdny jsem absolvovala seminář Clemense Kubyho Mentální léčení. S Kubym jsem strávila dva inspirativní dny, učila se, jak se dostat k obrazu bolesti, jaké si klást otázky, jak si přepsat svůj obraz bolesti.

Seminář byl obohacující, ale práce mě čekala doma! Byl to jeden z těch nepříjemných domácích úkolů, do kterých se vám fakt nechce… Měla jsem se vzbudit v noci, vrátit se k nepříjemným pocitům, k špatné vzpomínce a pracovat na její nápravě.

Můj projekt zněl – příčina problematické pokožky na rukou – ekzém. S pokožkou na rukou mám dlouhodobý problém (suchá pokožka, praskající). Ekzém mě trápil několik měsíců.

Duševním psaním jsem strávila 2 x asi 1,5 hodiny v noci. Poprvé jsem se sama vzbudila, podruhé mě vzbudil budík, který byl nařízen na 4:24. Při prvním psaní se mi vybavila jedna konkrétní vzpomínka a s tou jsem pracovala. Při druhém psaní (asi po 14 dnech), jsem se zaměřila na pocit viny, který v sobě cítím. Vybavilo se mi přes 20 vzpomínek! Na každý řádek jsem napsala jednu a pak jsem se ptala sama sebe. Která je ta nejdůležitější. Která má největší význam.

Byla to vzpomínka ze školky, vlastně i chronologicky podle věku první vzpomínka. Šlo o úplnou “maličkost” – s kamarádkou jsme si ve školce hrály, rozbily kočárek, nepřiznaly se, někdo nás u toho viděl. Věděla jsem, že to je špatně, ale měla jsem strach jít a přiznat se. Učitelky byly někdy hodně nepříjemné. Tak jsem čekala, co bude. Nebylo nic, neprasklo to. Ale nepříjemný pocit ve mně zůstal.

Teď, o víc než 30 let později, jsem začala na přepisu vzpomínky. Šlo to jednoduše, pero klouzalo po papíru, jak psalo nové dialogy. Prožila jsem při přepisu nové pocity, došla k poznání, že “to se stane” a že je lepší to říct, než to v sobě držet.

Kontrolovala jsem své ruce, pořád tam něco bylo. Říkala jsem si, že asi bude potřeba ještě na tomto projektu zapracovat. K dalšímu psaní jsem se nedostala, jen jsem si dala povolení žít v plném zdraví. Ani nevím, kdy se to zlomilo, kdy mi to začalo mizet. Dnes mám krásné ruce bez červených bolestivých fleků. Jako důkaz přikládám foto předtím a teď – viz níže.

Na závěr se ještě přiznám. Se zveřejněním jsem trochu váhala – co když se mi to vrátí? Co když mi teď všichni budou koukat na ruce a kontrolovat, jestli mám opravdu vyřešeno?

Pro tuhle chvíli vyřešeno mám a mám pocit, že se mám o to podělit. A pokud mi mé tělo časem sdělí, že je na tom ještě potřeba pracovat, tak vězte, že někde v bloku na nočním stolku mám napsaný svůj projekt a dělám na něm 😉

Přeji všem odhodlání a odvahu podívat se, co se schovává za jejich projektem.

Lenka

www.necovicuvnitr.cz

Tady slíbená fotodokumentace:
20170314_110957        20170520_230004

Kdo nečetl předchozí článek – můžete přečíst Na šťastné dětství není nikdy pozdě 

http://necovicuvnitr.cz/na-stastne-detstvi-neni-nikdy-pozde/